VYSVĚTLIT NEBO JE STRANIT?
Jak podat dětem situaci, když v rodině odejde někdo blízký? Izolovat je od těchto věcí v domnění, že na to jsou ještě malé a nebo raději vysvětlit vhodně vzhledem k odpovídajícímu věku?
Poslední dny jsem měla pocit, že kolem mě se neděje nic jiného, než že jen všichni vymýšlí kostýmy na halloween, pečou hrůzostrašné pečivo např. ve tvaru krvácejících prstů, nebo si předávají recepty na svačinky ve tvaru vypíchlých očí, pavouků a podobně. Čím děsivější a odpornější, tím lepší. Chápu, globalizace….Asi jsem přecitlivělá :-)
Nemohu si pomoci, ale mně z těchto věcí není přijemno a cítím v tom démonizování smrti. A přitom tento čas pro mě i mou rodinu od dětství byl ve znamení ztišení, zapálení svíček, návštěvy hřbitovů a hlavně vzpomínání na krásné chvíle s našimi blízkými, co už tu s námi nejsou.
Letos se mě to dotýká obzvláště, protože před rokem, pár dní před “Dušičkami”, odešel můj tatínek. A tenkrát v té chvíli jsem neřešila jen sebe a svoji bolest, ale museli jsme s mým mužem situaci nějak zvládnout i s dětmi a hlavně vysvětlit, co se děje a dít bude. Vilémkovi byly sice teprve necelé dva měsíce, ale Julinka byla čtyřletá. A jak jsme to tedy udělali?
Předně jsem se nikam neskrývala se slzami a svým smutkem. Děti jsou velmi empatické a vycítí situaci a zároveň poznají další rovinu emocí. Velkou pomocí nám však byla dětská knížka Anna a Anička (detaily o knížce tady). Tato knížka pro děti velmi citlivě přibližuje téma smrti. Shodou náhod jsem ji s Juli (Vilémek byl ještě v bříšku) koupila dva měsíce před úmrtím tatínka. Julince se tenkrát moc líbily obrázky, ale příběh číst nechtěla. Neřekla však důvod. Avšak hned první den, co jsme se dozvěděli tu zprávu o úmrtí, přečetli jsme knížku najednou celou. A pak další den znovu a takhle 4 dny po sobě až do pohřbu. Pak jsme Julince popsaly, co vše se bude dít…
V den pohřbu obě děti byly s námi. Absolvovaly hodinovou mši v kostele a pak hodinu a půl na hřbitově. Juli v naprostém klidu a Vilémek v šátku pod kabátem taky v klidu spal. Julinka sama od sebe ten den namalovala obrázek pro dědečka na rozloučenou a ten mu pak dala do hrobu a zamávala. Po obřadech byla velká společná hostina a všichni v radosti vzpomínali. Julinka to měla uzavřené. Měla možnost se rozloučit, věděla, proč už dědeček není, co se s ním stalo a proč...….
Častokrát vidím i slýchám, že děti jsou od tématu smrti jaksi izolovány. Ale proč? Není to součást života? Stejně tak, jak dítku vyprávíme, že se mu narodí sestřička či bratříček, neměli bychom také citlivě a s přihlédnutím k věku dítka vysvětlovat odcházení z tohoto světa?
Řešili jste už někdy podobnou situaci? Jak to bylo u vás?
S láskou
Dáša
